close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

... kdo jsem a kam jdu... ?... ????.

27. listopadu 2012 v 0:16 |  K tématu týdne
jestli vám název něco připomíná, teda nadpis, je to docela dobře možné, už jsem na to asi narazila, a tak jsem to ted použila, i když ne vědomě. prostě to mam v mozku a když jsem vymejšlela název, tak to šlo zrovna kolem, a sem si při tom myslela, že je to moje vlastní myšlenka.
tak je to pokaždý. nemám vás ráda a nevím, co od vás chci. chtěla jsem pokračovat tím, že napíšu, jak si lidi myslej, jak dobrý mám nápady, jak hezky něco řeknu, jak hezky něco vystihnu nebo napíšu, ale že ve skutečnosti jsou to jenom všechny ty slova, který jsem už někde četla, viděla... a já sama si myslim, že jsou moje... tím jsem chtěla pokračovat, ale pak by to bylo docela trapný, protože by to ukazovalo na tohle současný psaní, který teda nevim co si o něm mám myslet... mimochodem pořád a stále nevím, jestli se píše ve skutečnosti, nebo veskutečnosti.
... já už jsem unavená.
lidi kolem mě choděj a já se na ně usmívám, když si zrovna myslím, že oni chtěj, abych se na ně usmívala, zlá na ně nejsem nikdy, to jim radši přikývnu na to, na co nadávají, než abych jim odporovala, ale co je nejhorší... já jim i vesele přikyvuju na to, když nadávaj na mě... nedokážu na ně bejt zlá, a při tom je strašně nenávidím v tu chvíli, akorát jim to nedokážu říct... a buď se spojí v tu chvíli několik věcí dohromady, který je potřeba spojit, aby když se spojej, tak já najednou už toho mám dost, uvaří se to ve mně a pak je najednou seřvu, že ani dejchat pořádně nemůžu, prostě hysterickej záchvat... ale to jenom vyjímečně... ve většině případů ty lidi tak daleko nedojdou, aby mě dokázali takhle dostat do situace, kdy už se to nedá vydržet, nebo prostě se nespojí ty věci, který jsou nutný k tomu, abych to už nevydržela... a poněvadž nemám na to, abych si to s nimi vyřídila normálně, tak to jde jenom tim hysterickym záchvatem, nebo jinak řečeno... když nemám na to vyřídit si to s nimi normálně, pak ani v tom stavu kdy už se to nedá snést, není možné normálně reagovat... ale jak jsem psala, to je vyjímečně, prostě to vždycky většinou dopadne tak, že se blbě usmívám a nic, a pak jsem zlá, až když oni už tam nejsou.
nechci se bavit s lidmi, nemám ráda přátele, protože nevím, co to je. nemám ráda dělit se o svoje pocity, protože je stejně nikdo nesdílí a protože já nesdílím ty vaše. nechci se bavit se ženskou o ženskejch problémech, nechci se bavit o běžnejch problémech, nechci sdílet vaše rozhořčení, protože ho ve většině případů nesdílím.
a už mě nebaví pořád řešit, proč nedokážu být taková, když všichni jsou takoví. já nevím, co vám mám říct, když mě to nezajímá. nechci se smát tam, kde se to čeká, jsem unavená a nechce se mi už na nic reagovat.
všechny maminy sdílej stejný problémy, ale já mám jiný. moc jsem těch mamin vlastně nepoznala, bylo mi řečeno, at jdu mezi ně, že poznám, že většina z nich to tolik neřeší, jak se o všem píše v odbornejch článcích o dětech a výchově a vývoji a bla bla bla... potkala jsem zatim několik pani na pískovišti, jen krátce... oni se bavili o věcech, co mě nezajímali, a já jsem se usmívala, když bylo potřeba, nebo mračila, když bylo potřeba, když i ta pani se nad tím mračila, a to je všechno, ty pani taky některý věci nezajímaly a pak se tvářili bez zájmu, jenže to já neumím, i když chci, nedokážu se tvářit bez zájmu, i když mě to nezajímá. a už mě to nebaví.
a nechte mě už bejt.
 

Další články


Kam dál

Reklama